Sudičky mi daly do vínku pestrý život. Zpočátku bylo dětství krásné, nechyběla víra vedená babičkou – trošku až bigotní, nicméně to mělo pro můj vývoj půvab. Dívala jsem se ráda na ranní rosu, lehávala v trávě a dívala se na oblaka a zažívala krásné chvíle, které snad byly spojeny s Boží přítomností. Po smrti babičky můj život dostal rychlejší spád. Za tři a půl roku po babičce zemřela maminka na rakovinu plic. Tatínek osaměl ještě s mými dvěma bratry. Naštěstí blízko nás bydlela paní, která ovdověla ve stejnou dobu, jako tatínek. Dostala jsem tedy druhou maminku.
Jestliže jsem zažila jako dítě smrt matky, bylo mi přisouzeno, že jako matka zažiji smrt dítěte. Byla jsem teď najednou změněná tou neunesitelnou bolestí. Dívala jsem se do hrobu dvaceti dvouletého syna, který pro mne tolik znamenal. Můj život dostal tak velký díl bolesti, že to nešlo řešit jinak, než návštěvou psychiatra. Dostala jsem léky, po nichž jsem upadla do letargie, v níž jsem fungovala nadále jako matka nejmladší dvanáctileté dcery. Dvě starší děti již měly založeny své rodiny.
Celých dvacet jedna let jsem se stejně trápila pro syna, i když tlumena všelijakými léky, přesto ztráta byla pro mne tak velká, nedokázala jsem ho stále propustit. Samozřejmě to odnášela moje tělesná schránka. Veškeré emoce byly sice pod kontrolou léků, a tak slzy byly dušeny a potlačeny a tvořily mi v těle neunesitelný balvan. Přes dvacet let mi neukápla slza.
Teď, když to píši, topím se v úlevných slzách. Je to měsíc, co začaly téct.
Na 49 výročí naší svatby s manželem jsem byla už potřetí u milované Leničky. Život, který žiji po smrti syna Tomáše se zdá být vedený božskou rukou. Nejprve mne zaujalo jméno Eduard Tomáš, určitě proto, že zemřelý syn byl křtěný Tomáš Eduard. Dosud jsem stále pod vedením Eduarda a Míly Tomášových. Jsou už oba po smrti, za života jsem je s dcerkou v Jílovém na Borku navštěvovala, všechny jejich přednášky v Lucerně s dcerkou absolvovala. Dodnes mi dělá ale radost sporýš na dvoře, který nám tu z ničeho nic vyrostl. Míla o něm říkala, že roste u duchovně založených lidí. Nejprve jsem se radovala z jedné rostlinky, která vyrostla ve spáře. Dnes je sporýš skoro všude a z každého toho kvítku mi kyne Míla.
Neuvěřitelný zvrat nastal po návštěvě ve Vysoké nad Labem u dalších lidí – Křesťanových Zuzance a Láďovi. Tehdy jsme za nimi jely s dcerou Jájou, abychom vyřešily nějaké svízele. Byl to další významný bod v našem životě. Člověk se posouvá na cestě životem právě díky těmto lidem. Zuzanka nás poslala za Lenkou Hajníkovou na kineziologii.
Při třetí návštěvě u Lenky jsem se rozhodla řešit osmnáctiletého vnuka Tomáše (podle Eduarda Tomáše reinkarnace našeho syna Tomáše, který se narodil přesně kromě 13 hodin za 3 roky, porod byl uspíšen). Lenka zahájila práci na kineziologii, velmi mne to zajímá a výsledky jsou někdy velmi překvapivé. Kromě velmi příjemných chvilek v její přítomnosti, z člověka odpadávají kusy bolestí a postup času tomu dává za pravdu, že to není jen jakési čáry-máry, ale že kineziologie a vědoucí osobnost, která ji ovládá, vedou k rozmotávání uzlů života, rozpouštění tvrdých balvanů na duši, a nejen to. Mne velmi překvapil účinek pátrání při poslední kineziologii. Lenka jásala, když na závěr hodiny otázek a měření ztuhlosti mých rukou zjistila, že mám ruce tak volné. Očekávala jsem věci příští. Tak, jak Lenka určila, že se během 2 – 3 týdnů začnou dít věci. Po 14 dnech od sezení jsem dostala rýmu. Vodovou. Bez ubrousků jsem se nemohla hnout, stále mi z nosu teklo, jen voda. Druhý den se přidaly průdušky. Večer lechtalo v krku, do rána neskutečný kašel, ač jsem dva dny předtím byla shodou okolností na rentgenu plic, který byl v pořádku. Téměř 14 dnů neskutečný úbytek slané vody nosem a kašlem. Končilo to tím, že jsem už musela v noci sedět, abych se ve slané vodě neutopila. Co to bylo? Slzy? Ano slzy, polykané přes dvacet let. Prášky mi neumožnily plakat a moje bolest to tak potřebovala.
Volala jsem Lence. Vyprávím jí o změnách na mé bytosti. O zakletých slzách, o mé náhlé prudkosti, která překvapila dceru. Ano, k životu patří, aby se člověk svobodně projevoval a ne byl zakletý. Lenka měla radost, že se konečně zase ve mně probudila žena. S lékařem jsem se domluvila, že opouštím prášky. Překvapil mne, že s tím souhlasil, i když mi vždy říkal, že to mám na celý život. No a jako bonus ještě navrch jsem zjistila velký úbytek váhy. Potýkám se s váhou celý život. Do narození prvního dítěte velmi nízkou, po smrti Tomáška velmi vysokou. A nyní během měsíce na mně roztálo 10 kilo. Odešly slzami, chutí se pohybovat a s tím spojenou skutečně větší pohyblivostí, změnou chuti – miluji zeleninové saláty, jaksi mi nepřichází chuť na těžší jídla. Vzpomínám na nádhernou atmosféru u Křesťanů ve Vysoké nad Labem, kde jsem přišla při pohoštění takovým chutným zeleninovým salátem na to, že toto snad bude moje parketa. Křesťanovi a Leničko děkuji vám za svůj další směr v životě.
Jarmila Mikulenková
